„Nová republika“ si udělala trhací kalendář z ustanovení čl.36 Listiny základních práv a svobod. 

Co myslíte, je zde stát pro občany nebo občané pro stát?

 Asi není nikoho, kdo by si nevšiml, že stát a jeho úředníci se  v posledních šesti letech začali chovat tak, jako by se vrátili do doby feudálního absolutistického systému. 

Nová republika, která byla stvořena ideologií „všichni kradou“, za pomoci protikorupčních aktivistických skupin a za hlasitého volání velké části voličstva (v prvé linii to byli hledači nových spasitelů a paradoxně i živnostníci a podnikatelé, aby byli vystřídáni voliči socialistů a komunistů), přijala mnoho zákonů, které omezují podnikatelské prostředí, omezují a znemožňují svobodné rozhodování v případě zaměstnání, v případě zahájení podnikání, v případě rozvoje podnikání (viz kauzy zakleknutí, registrace DPH; třídní nepřátelé od „sídel firem“ po agentury práce…). Vše se podařilo okořenit a zajistit přetvořením kontrolních orgánů z orgánů, které musí respektovat zásady práva, na v pravdě inkviziční instituce. Například „právní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen „dotčené osoby“) a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.“ Viz i další ustanovení prvních čtyř paragrafů zákona č.500/2004 Sb. správního řádu).

Co se však nepodařilo ovládnout „nové republice“, byla soudní soustava.

Ona postavila dosti jasnou hranici nové byrokratické svévoli a nedopustila úplné ovládnutí země. (Pro zajímavost se lze poohlédnout na Slovensko, kde se socanům a oligarchii podařilo ovládnout i tuto moc). Tuto hranici se daří bránit i díky právníkům a dalším odborníkům, kteří se nezalekli „inkvizice“ a šli s kontrolními  orgány do sporů, byli-li přesvědčeni o pravdě svého výkladu zákona a hledali oporu v moci soudní. Mnohdy pochopily samy kontrolní orgány, že jejich snaha (nebo snaha nižších aktivních orgánů) hrozí soudní blamáží a ustoupily.

Bohužel „nová republika“ pochopila tuto situaci a rozhodla se aktivně přikročit k omezení dosahu právní ochrany ze strany soudu a osob, které jsou znalé konkrétní problematiky.

Do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR došel 6. 12. 2019 návrh vlády na změnu ustanovení zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky. Sněmovní tisk 670. Zatím je v moci organizačního výboru.

Kromě jiných ustanovení obsahuje dvě, která vláda decentně nazývá v důvodové správě „technickou novelou“. Je zajímavé, že tyto body unikají všem jinak aktivistickým novinářům a politici také mlčí. O co tedy jde?

V prvé řadě jde o změnu ustanovení §32, které stanovovalo promlčecí lhůtu spáchaného přestupku jednoznačně na 3 roky od jejich spáchání (do výše pokuty 99 999,99 Kč) a nejpozději na 5 let od jeho spáchání od výše horní hranice pokuty 100 000 Kč (čili většina přestupků, kterých se může dopustit zaměstnavatel či podnikatel či právnická osoba), přičemž sice odstavec 1§32 určoval dobu, po kterou se stavěla promlčecí doba, ale 5 let byla promlčecí doba konečná a definitivní. Stát a jeho aparát měl (má) celých 5 let na to, aby protiprávní činnost odhalil, aby ji vyšetřil a viníka usvědčil… Pokud udělal chybu (ať věcnou či procesní, což se stává velice často, nebo prostě jednání kontrolovaného nebylo přestupkem) a „obviněný“ vyhrál u správního soudu, stávalo se, že rozhodnutím správního soudu byl skutek promlčen (zvláště, když se i správní orgán odvolával). Konec konců, bavíme se zde o přestupcích.

Ke správnímu řízení je ještě nutno podotknout, že správní žaloba nemá odkladný účinek a rozhodnutí do vynesení případného zrušujícího rozsudku je v právní moci… To znamená, že obviněný uhradí pokutu, může mu být zastavena činnost atd. Vyhrál-li však obviněný soudní řízení, což se stává často, a soud všechna rozhodnutí zrušil, stát mnohdy nestihl provést nové úkony a skutek byl promlčen. Upozorňuji, že obviněný hradí všechny náklady na svou obranu ze svých prostředků, proti státu s celým jeho obrovským aparátem, který je hrazen z daní obviněného. (Kdokoli prošel jakýmkoli řízením úřadu, si jistě vybaví ony výzvy, obvinění atd., kde vždy stojí: „ za nespolupráci, za neposkytnutí … může být udělena pokut až…“) 

Co navrhuje onou technickou úpravou vláda? V podstatě nepromlčitelnost přestupku. Doba promlčení má být nově stavěna i důvody v odstavci 1. a tedy i po dobu „po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní“. Jinak řečeno, jakékoli důvody pozastavují probíhající promlčecí lhůtu, i opakovaně, a přestupek – podle známého příběhu kdy Achileus nemůže předehnat želvu – se může táhnout léta a léta… Vezmeme-li do úvahy stále rostoucí množství přestupků, které nelze sanovat, nebo které sice obviněný již dávno napravil, ale prostě se staly, je to situace rovna dědičnému hříchu. Nesmazatelný hřích, vina, vyjma milosti či smrti obviněného, zvláště, jde-li o zaměstnavatele či právnickou osobu.  „Nová republika vrací úder.“

Aby někdo neřekl, že nevím, co píši: „Odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání; jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou trvala některá ze skutečností podle odstavce 1.“

Aby „nová republika“ měla situaci pod kontrolou ještě více a pojistila si, že jejím inkvizičním orgánům nikdo neunikne, navrhuje ještě jednu zásadní změnu. Do zákona vkládá nové ustanovení §72b Nepřípustné zastupování. „Správní orgán usnesením rozhodne o tom, že nepřipustí zastoupení na základě plné moci, pokud zmocněnec vystupuje v řízení o přestupcích v různých věcech opětovně, nejde-li o advokáta nebo jinou osobu poskytující právní služby soustavně a za úplatu podle jiného zákona.“  

V čem je zde problém… V prvé řadě je nutno konstatovat to, že mnoho řízení o přestupku je vedeno v relativně úzké odborné rovině – BOZP, PO, hygiena práce, odpady, pracovněprávní vztahy, odměňování, daně a podobně. Na mnoho z těchto oblastí si zaměstnavatelé a právnické osoby najímají v souladu se zákonem externí služby, kdy jejich zaměstnanci v mnoha případech musí být dokonce odborně způsobilé osoby v dané oblasti. Spor se tak vede nejen o proces kontroly a oprávnění kontrolního orgánu (častý argument orgánů „máte pravdu, ale my na to máme metodický předpis atp.), ale o odbornou stránku daného problému. Protože zákon, který ukládá povinnosti, není technická norma (což mnohým kontrolním orgánům nedochází), ale zákon a správných řešení může být mnoho… Tendence toho, že kontrolní orgány striktně požadují to, na co jsou zvyklé, či co mají v metodickém předpisu, aniž by na to měly právo, nebo by to nutně byla pro kontrolovanou osobu povinnost, je zcela zřetelná a tyto situace jsou běžné.  Proto také mnohé kontroly jsou rozhodnuty ve prospěch kontrolované osoby až díky správnímu soudu, v lepším případě odvolacího řízení v rámci správního řízení.

Toto nové ustanovení však umožňuje odborné subjekty (nebo osoby) ze zastupování klienta, kterému poskytují služby, vyloučit. Paradoxně v situaci, kdy za správní orgány vedou tato řízení inženýři, magistři čehokoli a podobně. Dokonce jsem se setkal i s rozhodnutím vedoucího úřadu, které bylo i v rozporu se stanoviskem jeho právního oddělení, aniž by měl právní kvalifikaci, kterou zde požaduje stát po „zástupci kontrolovaného“. Ono totiž být právník a advokát a být odborník v konkrétní specializaci se mnohdy vylučuje již z podstaty.

Cíl je jasný, omezit právo na obhajobu kontrolované osoby. Tato osoba sice může poskytovat služby, musí mít i opakovaně obnovovanou odbornou způsobilost (např. BOZP, PO, nebezpečné odpady, atd…), ale protože bude úspěšná při zastupování svých klientů při kontrolách a v navazujících správních řízeních, může tento orgán rozhodnout, že nepřipustí zastoupení na základě plné moci… 

Jak je vidět, „nová republika“ si udělala trhací kalendář z ustanovení čl.36 Listiny základních práv a svobod. Z práva na spravedlivý proces chce „nová republika“ udělat kus toaletního papíru. Nejen že bude de facto vyčerpávat kontrolované, obviněné osoby nekonečnými spory, ale pro jistotu jim i stíží právo na obhajobu.

A aktivistické organizace, novináři stavějící se proti korupci a za nové lepší zítřky mlčí.    Jestli si něco zaslouží ústavní žalobu, tak tato ustanovení, pokud by prošla v dané či obdobné podobě a vstoupila by v platnost.